12/02/2000 - free techno party
 
     
 
DJs
 
 
Pietro, Paul Hawk, Sayko, Liner, Hubiss, Mischa
Live: Peter Pea
 
     
   
 
 
 
Report by Kryton
 
 
aneb Vzdejme hold!

Co by jeden čekal od akce, na kterou není žádné vstupné? Nevíte? Tak já vám to řeknu. Jen to nejlepší. Nevěříte? Uvidíte sami.

Na Šneckenhaus jsem se s kamarády dostavil po osmé hodině večerní a hned jsme mohli jít dovnitř. Ze začátku se ještě dolaďoval aparát a zhruba ve třičtvrtě na devět se k mixu postavil DJ Schrotty, majitel většiny těch šikovných mašinek, aby je na začátek trošku zahřál.

Zahřívačku ukončili Mischa s Hubissem, kteří se do toho v devět s nadšením pustili. Nutno říci, že to jejich nadšení bylo opravdu vidět. Snažili se, co to dalo a byli také podle toho náležitě odměněni plným placem (a to hráli od devíti do deseti!). Takhle vyvádět jsem ty dva ještě neslyšel. Jelikož se jim čas od času připletl pod ruku nějaký ten Surgeon, začal jsem mít docela obavy z toho, jak se to bude vyvíjet dál. A vyvíjelo se.

V deset začal hrát Say Co. Několik jeho setů jsem slyšel, takže jsem tak zhruba věděl, co očekávat. Taky že jsem se dočkal. Pohodová muzička, z níž přímo trčely slova “bude hůř”. Věděl, nebo aspoň minimálně tušil, co budou hrát jeho následovníci (že by z něj právě tohle udělalo živou legendu?) a jeho hraní tomu taky odpovídalo. Rozjížděl to, ale ne moc. No, rozjížděl, spíš přidával, protože co začali Mischa s Hubissem, to nebyl rozjezd ale nářez. Prostě, Say Co si zahrál a líbilo se to nám i jemu (jednak mi to sám říkal, jednak to bylo zcela evidentní).

Deset minut po jedenácté se ke slovu (potažmo ke gramcům) dostal Paul Hawk. My, kteří jeho sety známe, jsme věděli, co bude. A bylo. Vlastně nebylo. Co jsme čekali, toho jsme se nedočkali, protože to bylo ještě lepší. (Že by se kvalita jeho setů vyvíjela logaritmickou řadou?) Šneckenhaus, narvaný až po strop, se otřásal v základech. Děs a hrůza dostaly hmotnou podobu. Šílenství a davová hysterie se nám válely pod nohama. Taneční extáze a vytržení na nás odkapávalo ze stropu. Energie proudící z reproduktorů se dala krájet. Na gramcích se tvořila brána do jiné dimenze, která nás zcela pohltila…

Pět minut po půlnoci předal Paul Hawk hudební žezlo (vzhledem k atmosféře spíš trůn) Pietrovi. Marně jsem doufal, že nás nechá Pietro vydechnout. Nenechal. Hrál tak, že i Peter Pea s Paulem Hawkem (a snad i dalšími DJs) se neudrželi a s rukama nad hlavou pařili jak o život. Pietrova hudba si s ničím nezadala s předcházejícím výstupem Paula Hawka. Zhmotňující se tóny na nás dopadaly jako kapičky kyseliny a prožíraly se hluboko do našich duší. Vypláchnuté mozky se ztrácely v záplavě emocí vyvolaných nejrůznějšími zvuky. Šneckenhaus se pomalu ale jistě začal rozkládat na atomy. Jinak řečeno, Pietro umí. Jak říkal Paul Hawk – “technicky dokonalé”.

Pět minut po půl druhé Peter Pea uznal, že je načase. Jeho sety zná kdekdo a o to větší bylo naše (moje určitě) překvapení. Čekal jsem takové to typicky piwasovské pohodové techníčko. Kdepak. Brutální jízda nejtěžšího kalibru. Peter Pea si vyloženě liboval v těch překvapených, ale navýsost spokojených tvářích. V půlce setu mi zahuhlal do ucha něco na způsob: “A ten největší nářez teprve přijde!” Nikdy bych nečekal to, co se dělo pak. Jak to říct, no, měl pravdu. Svojí muzikou se nám snad vysmíval, nebo co. Rušil nás jednoho po druhém. Nejtemnější noční můry ožívaly, brána pekelná se otvírala. Totální destrukce Šnekáče pokračovala.

Pět minut před půl třetí přišel na řadu DJ Liner. Asi se mu nechtělo hrát samotnému, nebo co, prostě hrál s ním taky DJ Mischa. Liner obsluhoval dva gramce, Mischa třetí a pak i čtvrtý. To bylo poprvé, co byly využity všechny čtyři mašinky micinky. Trvalo to ale jen do půl čtvrté, pak hrál Liner už sám. Nevím, čím to, že ti dva hráli spolu, ale efekt to mělo (ještě aby ne). Šílenosti, které ti dva předváděli, působily jako příjemný odpočinek po tom, čím nás uzemnil Peter Pea. Tím nechci naznačit, že to za moc nestálo, právě naopak. Několikrát vypláchnuté mozky byly izolovány od zbytků těl, jiná nervová centra vypovídala službu. Šneckenhaus byl neopakovatelným způsobem rozložen, zrušen, anihilován, zničen.

Ve čtyři ráno se k mixu postavil Ian Pooly (nebo jak se jmenoval, to už fakt nevím). Hrál poslední a celé to šílenství zakončil odpovídajícím způsobem. Hrál pro neživé, nemrtvé, prohledával rozvaliny jejich duší, sklízel poslední zbytky zdravého rozumu na smetišti plném organických trosek a vraků. Ze Šneckenhausu zbyly jen ruiny. Nejlíp to bylo vidět o půl šesté, kdy se končilo.

Slovo závěrem. Jak odhadoval hlavní pořadatel – firma Groovy Sequent, dostavilo se přes tři sta lidí. Já tvrdím, že je to docela dobře možné. Akce splnila své nepsané poselství – party nemusí být vždy jen o penězích a o tom, kolik lidí přijde, aby se pořadatelům vrátily náklady, případně aby ještě vydělali. Jenže peníze vládnou světu, proto buďme vděční za každou “free party”. Za takovou akcí totiž stojí několik dobrých duší, které do toho dají své finance a jediné, co z toho mají, je právě ta party. A pokud se pořadatelé takové akce domluví se svými známými, kteří jsou náhodou DJs a zastávají stejný názor, pak právě hraní “zadarmo” může pro ně být stimulem k vynikajícím výkonům. Nepřehlížejte takové akce, mají hodně do sebe. Až bude mít Free Tekkno Party za rok pokračování, já tam rozhodně budu. Prvnímu dílu dávám deset z deseti.